Tady je můj rozbor inspiračního obrázku. Byla jím vlastní fotka, kterou jsem si vybrala kvůli atmosféře, která z ní vyzařuje. To, jak umožňuje kontakt s okolím díky pronikajícímu světlu a průhledu ven, ale zároveň vytváří pocit bezpečí, přístřešku, kam je možné se schovat a vnější svět pouze pozorovat.
Jako referenční stavbu jsem si vybrala dům v proluce od japonského architekta Tadaa Anda. Pracuje v ní s moduly a principem cesty, která prochází od nejvíce obývané a navštěvované místnosti až do té nejsoukromější.
Po nejrůznějších pokusech dělit pozemek na moduly, vynechávat části hmot, skládat na i vedle sebe potřebné místnosti, jsem se vrátila zpátky ke svému inspiračnímu obrázku a pokusila se jeho atmosféru převést i do svého návrhu. Začala jsem tedy pracovat s dlouhými chodbami a průhledy skrz ně. Také jsem využila Andův princip cesty. Chodbami se prochází nejprve do velké společné místnosti, pak do patra a končí u dvou kluboven, "úkrytů" našich skautů. Chodby jsou umístěné po okrajích a prostředkem probíhá jádro - hmota, která je členěná na jednotlivé místnosti.
Při tvorbě modelu jsem ještě oproti skicám něco upravovala. Jádro totiž takhle vedlo jen doprostřed, pak navazovala velká společenská místnost. Odsazením od okraje a přidáním ještě jedné stěny tak vznikl na konci další prostor, i když ne úplně pevně ohraničený. Chodby tak pomyslně procházejí i společenskou místností až do onoho prostoru za ní.
A tady je můj výsledek! Koncepční model z překližky a plexiskla.
